Výchova dítěte k sebevědomí

Člověk se rodí s potenciálem stát se zdravě sebevědomým jedincem, ale určitě se nerodí sebevědomý. Spíš právě naopak – člověk je jako novorozeně a dlouho i jako dítě slabší a méně schopný než dospělí pečovatelé (pro zjednodušení budeme dále používat pojem "rodiče", ačkoli je jasné, že ne všechny děti jsou vychovávány svými rodiči). Malý člověk je, pokud jde o sebedůvěru, do velké míry závislý na tom, čím jej rodiče vybaví. Načerpat zdravou sebedůvěru přirozeným vývojem v dětství je také nejjednodušší cesta, jak si věřit a jak být sebevědomý. Bohužel, takové štěstí má jen zlomek dětí. Naprostá většina z nás překračuje práh dospělosti a samostatnosti se sebedůvěrou více či méně podraženou. Kdo své děti vybaví do života zdravým sebevědomím, udělá pro ně mnohem víc, než zmůžou všelijaké kroužky, "rozvíjející" hračky, multivitamíny a dovolené u moře dohromady.
Stačí přitom respektovat pár jednoduchých zásad:

Dělat chyby je normální
Každé dítě je zvědavé a přirozeně méně šikovné, takže často něco shodí, rozbije nebo roztrhne. Později ve škole tu a tam něco splete, zapomene nebo špatně vypočítá. To všechno jsou zcela přirozené věci, ze kterých není dobré dělat planetární záležitost. Jakmile dítě udělá chybu, snažíme se najít v té situaci nějaké poučení (např. špatně vypočítané příklady by měly vést pouze a jedině k tomu, že si rodič s dítětem sedne a podívají se na to; rozbitá váza vede k vysvětlení, že točit se dokola s autíčkem na dlouhém provázku v ruce není dobrý nápad apod.).

Kritizovat chování, nikdy osobnost jako celek
Tohle je asi nejdůležitější pravidlo, a přitom je primitivní na pochopení i realizaci: když dítě udělá něco špatně, kritizujeme, že něco udělalo špatně a co konkrétně - kritizujeme tedy jeho chování, ale nikdy osobnost jako celek. V praxi to vypadá takto – např. dítě už popáté vylezlo z postele a ruší rodiče od zpráv:
Špatně:
"Ty seš nemožnej a bezohlednej. Koukej jít do postele."
Dobře:
"Hele, Honzíku, už mě štve, že sem pořád chodíš. Koukej jít do postele."

Jiný příklad, kdy potomek ne a ne pochopit nějakou školní látku:
Špatně:
"Z tebe nikdy nic nebude." / "Pitomče. " / "Seš úplně blbej. "
Dobře:
"Pořád ti to nějak nejde... " / "Tohle ti zatím nejde, počítáš to špatně. " / "Koukám, že tohle moc neumíš, ... "
a vždy má následovat návrh, jak to napravit, tedy např. "pojď, podíváme se na to, co ti do tý tvý jinak chytrý hlavičky zatím nevlezlo".

CO TO S NÍ(M) JE?
Knížka o dětských psychických a výchovných problémech zdarma ke stažení

Pokud se staráte o děti a zajímá vás oblast jejich psychiky, je tahle knížka přesně pro vás. Tady si ji můžete zdarma stáhnout. Knížka je ve formátu pdf, takže ji přečtete na počítači, tabletu, mobilu i ve čtečce, nebo si ji můžete vytisknout. Pro získání knížky prosím zadejte svůj e-mail.

Knížka s názvem Co to s ní(m) je? od psycholožky PhDr. Michaely Peterkové je určená všem, kteří se starají o děti. Čtivě a srozumitelně informuje o nejčastějších duševních problémech, poruchách a výchovných obtížích u dětí ve věku do 10 let. Budete pak umět rozlišit, co je opravdu problém a co ne, vyvarujete se zbytečných chyb a stanete se odborníkem v oblasti duševního zdraví svého dítěte.

Chválit
Nebojte, zaslouženou chválou dítě nezpychne. Každý člověk, a v dětském věku zejména, potřebuje mít několikrát za den pocit, že něco dobře zvládá. Proto vyzdvihujte každý pokrok, který dítě udělá. V oblasti, která mu moc nejde, hledejte k pochvale jakoukoli drobnost, kdyby to měla být "jen" jeho snaha a trpělivost. Ostatně oceňovat snahu dítěte je důležitější, než oceňovat výsledek. Výsledek mnohdy závisí i na jiných okolnostech, které dítě neovlivní (spolupráce ostatních, počasí, dostupnost nástrojů apod.), ale snaha je vždy produktem jeho vůle.
Je velkou chybou považovat dobře odvedenou práci za normu, která si nezaslouží komentář, natož chválu, a poukazovat jen na nedostatky.
Chvalte více osobně, za sebe ("Mám z tebe radost, že sis vzpomněla na babičku" / "Líbí se mi, jak kreslíš" apod.), než obecně osobnost ("Jsi šikovná, hodný" apod.) – i když i tento druhý způsob je samozřejmě lepší, než nic.

Dávat příklad
To, jak se rodiče projevují, ovlivňuje dítě a jeho postoje dost podstatně. Pokud dítěti velkoryse tolerujete jeho chyby, ale sami si nadáváte do blbců, kdykoli vám něco nejde, bude dítě zmatené nebo nasaje toto vaše chování. Podobně to je, když často kritizujete druhého rodiče, ale nepochválíte ho nikdy, nebo když si necháte líbit přezíravé chování úředníka a pak jen doma ventilujete bezmocný vztek. V ideálním případě vychovává sebevědomý rodič – ale takových je nemnoho, jak již bylo uvedeno na jiném místě. Nevěšte proto hlavu, pokud patříte k té většině méně sebevědomých – i tak, když si uvědomíte, v čem jsou příčiny vašich postojů k sobě a co mohli vaši rodiče dělat jinak, můžete svému potomkovi předat to, co rozumově víte, ale neumíte zcela uplatnit.

Brát dítě, jaké je
A také ostatní lidi i sebe – respektovat osobnost, zaměření, schopnosti, potřeby všechno; nesoudit, neodsuzovat. Každý jsme jedinečný a každý jsme tady sám za sebe. Snažit se předělat druhého člověka tak, aby nám vyhovoval, je nedůstojné a vlastně tím tomu druhému sdělujeme, že tak, jak je, pro nás není dost dobrý. Z toho se sebedůvěra narodí jen těžko. Je vaše dítě pohybově neobratné? Tak ať je – buď se to vylepší, nebo vynikne v něčem jiném (nebo taky ne), ale pořád je to vaše dítě a jedinečná lidská bytost. Nemá hudební sluch? No a co – platí vše předchozí. Je klukovi dvacet a právě vám oznámil, že je na kluky (holka na holky)? A co se dá dělat? Menšiny to mají vždycky složité, takže potřebuje spíš pomoc a podporu než pohrdání; navíc když to je (s největší pravděpodobností) věc vrozená a ne otázka volby.
Rodiče jsou svému dítěti jen průvodci. Dítě je tady ovšem z jejich, nikoli své vůle, takže lze očekávat, že se o něj rodiče budou starat, dokud to bude potřebovat. Péče by měla vést k samostatnosti mladého člověka a k jeho schopnosti projevit a naplňovat schopnosti, kterými disponuje – ne k naplňování vůle a představ jeho rodičů.

Na www.zlutasova.cz najdete i kurz specializovaný na zvýšení sebevědomí.

PhDr. Michaela Peterková, www.psyx.cz